Předem upozorňuji, že celý článek je jen mým osobním názorem. Nepíšu o nikom konkrétním, a pokud se snad někoho dotknu, možná by nad sebou měl alespoň chvilku zamyslet!
Co mě vedlo k tomu, abych napsal tento článek? Jednoznačně poslední kapkou byla nedávná cesta z práce ve směru Praha – Poděbrady. Jelikož jsem vlak stihl snad jen náhodou, neváhal jsem a sedl si do prvního kupé, ve kterém jsem uviděl volné místo. Jak jsem měl později zjistit, moudré rozhodnutí to opravdu nebylo. Přímo naproti mně si totiž pohodlí udělal asi padesátiletý muž. Z počátku to nebylo tak zlé. Ale situace se velmi rychle zhoršila. K mé a nejen mé nelibosti.
Po necelých deseti minutách dostal tento muž pravděpodobně hlad. Vzhledem k jeho tělesné konzistenci se není ani čemu divit. Až po sem nic hrozného, řeknete si. To nejzajímavější však začalo teprve s momentem otevření jeho batohu. Po kupé se začal šířit, jak to jen říct, velmi nelibý zápach. Jakási podivná směs česneku, zatuchliny a cibule. Muž suverénně vytáhl jakýsi balíček čehosi neidentifikovatelného. Později jsem zjistil, že salámu. Navrch dva rohlíky a vše měl v úmyslu „spláchnout“ hltem piva z plechovky.
Po rozbalení balíčku salámu bylo nejen mě jasno, že tohle bude zajímavá cesta. Snad všichni zaregistrovali zápach silou se podobající snad jen týden starým zedníkovým ponožkám. Buď jsem takový barbar já a nepoznám drahý salám nebo byl muž prost čichových buněk. Řeknu Vám, měl jsem tu čest se popasovat již s mnoha „smrady“, ale tohle, to byl opravdový král. Položit ten salám na zelenou trávu, okamžitě zežloutne.
Ke spokojenosti všech naštěstí muž vystupoval hned na druhé zastávce. Mě nejblíže sedící dáma ihned po jeho vystoupení otevřela okno i dveře a udělala pořádný průvan. Bylo vidět, že se jí znatelně ulevilo.
Příhoda možná vhodná pro pobavení přátel. Kdyby se stala jednou. Jenže na stejné trase jsem měl tu čest podobnou situaci zažít již 2x. Nejen tohoto „salámového smraďocha“, ale měl jsem tu čest sedět v jednom kupé i s milovníkem česnekové pomazánky.
Proč o tom ale vůbec píšu? Je tato, troufám si říct, bezohlednost naší národní vlastností? Vlastností, která nás pomalu ale jistě začíná proslavovat více, než naše tuzemské pivo nebo Škodovky? Opravdu jsme takový burani, za jaké nás považují hoteliéři snad po celém světě?
Upřímně, napadlo by Itala, vzít si s sebou na cestu například do Egypta domácí řízek s chlebem a kyselou okurkou? O tom si troufnu silně pochybovat. Zato ale Čech? Ten je na to ještě patřičně hrdý! Proč jsme proslavení právě tím, že když máme All-Inclusive, tak prostě sežereme co můžeme, bezostyšně si necháme naložit deset kopečků zmrzliny, i když víme, že sníme jen dva a to jen proto, že to máme prostě zaplacený? Výčet by mohl pokračovat snad donekonečna. Ale myslím, že by se to stejně minulo účinkem.
Někdy mě napadá, jestli právě pro tyhle vlastnosti jsme přesně tam, kde jsme. Právě tam, kam svým chováním patříme. Na samém konci zájmu. O to horší je to právě proto, že si za svou situaci můžeme sami. A snad s ní ani nechceme nic dělat. Šáhněte si sami do svědomí, už jste se někdy styděli za to, že jste Češi? Schovávali se do houfu německých, anglických a snad i ruských turistů, jen aby Vás náhodou někdo nepodezříval z toho, že jste taky „támhle ti Češi“?